„S manželem jsme spolu od osmnácti, ani jeden jsme neměli jiný vztah,“ napsala nám do redakce sedmatřicetiletá Eliška. „Muž byl vždy rezervovanější ve fyzických projevech citů. Postupně jsem si na to zvykla a začala jsem vyhledávat přízeň a jakési potvrzení vlastní přitažlivosti prostřednictvím chatování s kolegy. Děti jsem vždy odmítala, ale po třicítce se ve mně něco zlomilo. Vyšlo to napoprvé, narodil se nám syn. Po porodu jsem trpěla depresemi, s manželem jsme se odcizili. Jakmile jsem nastoupila zpátky do práce, začala jsem před problémy ve vztahu utíkat na různé večírky, kde jsme se do sebe zamilovali s kolegou. Manžel tehdy propadl bigotní katolické víře, kterou aplikoval na všechny aspekty našeho soužití. Rozhodli jsme se, že budeme postupně řešit rozvod. Začala jsem žít s kolegou i s mým pětiletým synem. Zpočátku vše vypadalo ideálně, ale pak se u mě objevily deprese a obrovské výčitky, že jsem manželovi nedala druhou šanci, o kterou mě tolik prosil, a že teď kvůli mně nemůže vychovávat syna. Manžel se změnil, uvědomil si svoje chyby, ale já mám z návratu k němu obavu hlavně po fyzické stránce. Chybí mi jako kamarád, jistota a opora, ale neumím si už představit mít s ním něco fyzicky. V tomto směru zažívám s novým partnerem poprvé v životě svobodu a volnost. Je nějaký způsob, jak odstranit moje bloky získané v manželství natolik, že mi soužití nebude dělat problémy, nebo mám překonat strach z rozvodu a navždy to ukončit?“